BESTIE Z RÖMERSTADTU

Pod kostelem svatého Michala se skrývá víc než jen kámen. Krypta, o níž se nemluví, paměť, která se nesmí probudit, a stvůra, která nikdy neodešla. Když templářský rytíř Dětřich a Klára, dcera hostinského, odhalí zapomenutý vstup do podzemí, spustí události, které město Römerstadt navždy změní.

Jejich boj s temnotou je tichý, osobní — a zapomenutý. Místo hrdinů zůstane jen legenda o prostřelené vlčici. Ale pod oltářem, hluboko v mrazivé zemi, leží pravda. A ta nikdy úplně neumírá.

Temná balada o odvaze, lásce a tom, co zůstává, když se svět rozhodne zapomenout.

Bílé zářící pláště, naleštěná zbroj a voj statečných rytířů. Dnes z té krásy zbylo pár raněných mužů ve špinavých oděvech zničených během posledních dnů, kdy se rvali s nespočtem nepřátel.

Jeden z rytířů poklekl a před sebe do země zapíchl meč. Začal se modlit. Vilém, poklekl také. Jeho šedivý vous a bílé vlasy špatně ukryté pod kroužkovou kuklou z něj dělali autoritu už po jediném pohledu. Když poklekl on, ostatní poklekli také. Nikdo nevnímal dunění a rány ozývající se z bezprostřední blízkosti věže. Každý z rytířů nahlas pronášel modlitbu, která zněla až k nepřátelům pod hradní věží.

Mladý rytíř, který se jako první začal modlit, pomohl svému velmistru vstát.

"Bylo mi ctí, poznat vás, drahý velmistře." S úctou řekl svému veliteli a otočil se směrem ke svým bratrům.

"Bylo mi ctí bojovat s vámi až do samého konce. Nechť je vám Bůh ve své nekonečné laskavosti milostiv." Dodal ještě směrem k rytířům.

Než stačil kdokoliv říct něco dalšího, vzduchem prosvištěl šíp a mladého rytíře zasáhl do ramene.

Okamžitě se zkácel na zem. Meč dopadnuvší na kamennou podlahu zařinčel a rytíř zaúpjel bolestí.

"Ti hajzlové"! Zakřičel Vilém a sklonil se k rytíři, který se snažil zadržet bolestivé sténání.

Z rány mu cáká krev. Vilém rychle láme šíp a dívá se na svého spolubojovníka. Přikývne. Ví, co bude následovat. Další z bratrů mu dává do pusy svou železnou rukavici div ho nezadáví. Vilém zatáhne a vytahuje zbytek šípu z ramene. Místností se rozeznívá hlasité sípání a bolestivé chrčení. Další z bratrů si mečem odřezal kus látky ze svého varkoče a přikládá ji ke krvácející ráně. V tom Se ozve další ohlušující zvuk a oknem proletí obrovský kámen, který smete dva rytíře na protější zeď. Vilém a tři rytíři přežijí a pod náporem prachu z rozbitých zdí se začínají dusit. Z nádvoří je slyšet hlasitý smích a jásot.

"Do prdele, co se to stalo?" Zaklel jeden z ošetřujících rytířů. A vstal. Prach usedal a všichni mohly vidět zkázu, kterou balvan způsobil. Obrovský díra ve zdi věže. Všude krev a zbytky těl nebohých bratří.

Vilém ovázal ránu mladému rytíři a povstal.

Začal zpívat píseň o konci, která se u právě zrodila v hlavě.

"Za hradbami slunce klesá,

Plameny pohlcují chrám.

Z bratrů mých krev teď ztéká,

Zítřek? To už je jen klam!

Nepřítel nás k smrti volá,

V nás zůstává jen čest.

Smrti řekneme jen hej hola!
Víra je náš poslední test"

Zraněný rytíř si stoupl vedle svého velmistra a pokračoval v jeho písni, kterou právě společně vymysleli.

"My stojíme zde v kamení,

Světlo hoří v srdcích dál.

Za Akkon, za kříž, za Boží znamení,

Do ráje půjdeme bez váhání dál."

Vilém přerušil rázným gestem ruky svého zraněného bratra. Pohlédl z díry, která byla vytvořena balvanem a rozhlížel se po okolí. Viděl, jak se mezery mezi jednotlivými kameny rozestupují a drolící se materiál ze zdi.

Temným hlasem dozpíval posledních pár vět a otočil se k mladému rytíři.

"Zůstanou legendy a jména.

Rytíři zemřou v prachu dní.

Jen víra ta zůstane věčná.

Ve hvězdách hořících na nebi"! Udělal rychlý krok a strhl na zem rytíře právě ve chvíli, kdy oknem proletěl další balvan. Země se zachvěla. Z nádvoří zazněl opět hlasitý jásot.

Mladý rytíř rychle vstal a zamířil k oknu.

"To je všechno, co umíte, vy zasraní bastardi? Pojďte se bít čestně!" Zařičel do noční tmy.

Vilém ho chytl za rameno a odtáhl stranou od okna. Do místnosti vletělo několik šípů.

"Jestli se chceš nechat zabít, znám lepší způsob." Říkal tichým hlasem Vilém.