BESTIE Z RÖMERSTADTU

Letos na podzim se můžete těšit na novou knihu plnou drsného středověku. Jak se templářský rytíř dostal až do severomoravské vesničky, kde se šíří strach po nálezu několika znetvořených mrtvol a kdo je vrah, si můžete přečíst v další skvělé kniza Martina Bahulíka!

Bílé zářící pláště, naleštěná zbroj a voj statečných rytířů. Dnes z té krásy zbylo pár raněných mužů ve špinavých oděvech zničených během posledních dnů, kdy se rvali s nespočtem nepřátel.

Jeden z rytířů poklekl a před sebe do země zapíchl meč. Začal se modlit. Vilém, poklekl také. Jeho šedivý vous a bílé vlasy špatně ukryté pod kroužkovou kuklou z něj dělali autoritu už po jediném pohledu. Když poklekl on, ostatní poklekli také. Nikdo nevnímal dunění a rány ozývající se z bezprostřední blízkosti věže. Každý z rytířů nahlas pronášel modlitbu, která zněla až k nepřátelům pod hradní věží.

Mladý rytíř, který se jako první začal modlit, pomohl svému velmistru vstát.

"Bylo mi ctí, poznat vás, drahý velmistře." S úctou řekl svému veliteli a otočil se směrem ke svým bratrům.

"Bylo mi ctí bojovat s vámi až do samého konce. Nechť je vám Bůh ve své nekonečné laskavosti milostiv." Dodal ještě směrem k rytířům.

Než stačil kdokoliv říct něco dalšího, vzduchem prosvištěl šíp a mladého rytíře zasáhl do ramene.

Okamžitě se zkácel na zem. Meč dopadnuvší na kamennou podlahu zařinčel a rytíř zaúpjel bolestí.

"Ti hajzlové"! Zakřičel Vilém a sklonil se k rytíři, který se snažil zadržet bolestivé sténání.

Z rány mu cáká krev. Vilém rychle láme šíp a dívá se na svého spolubojovníka. Přikývne. Ví, co bude následovat. Další z bratrů mu dává do pusy svou železnou rukavici div ho nezadáví. Vilém zatáhne a vytahuje zbytek šípu z ramene. Místností se rozeznívá hlasité sípání a bolestivé chrčení. Další z bratrů si mečem odřezal kus látky ze svého varkoče a přikládá ji ke krvácející ráně. V tom Se ozve další ohlušující zvuk a oknem proletí obrovský kámen, který smete dva rytíře na protější zeď. Vilém a tři rytíři přežijí a pod náporem prachu z rozbitých zdí se začínají dusit. Z nádvoří je slyšet hlasitý smích a jásot.

"Do prdele, co se to stalo?" Zaklel jeden z ošetřujících rytířů. A vstal. Prach usedal a všichni mohly vidět zkázu, kterou balvan způsobil. Obrovský díra ve zdi věže. Všude krev a zbytky těl nebohých bratří.

Vilém ovázal ránu mladému rytíři a povstal.

Začal zpívat píseň o konci, která se u právě zrodila v hlavě.

"Za hradbami slunce klesá,

Plameny pohlcují chrám.

Z bratrů mých krev teď ztéká,

Zítřek? To už je jen klam!

Nepřítel nás k smrti volá,

V nás zůstává jen čest.

Smrti řekneme jen hej hola!
Víra je náš poslední test"

Zraněný rytíř si stoupl vedle svého velmistra a pokračoval v jeho písni, kterou právě společně vymysleli.

"My stojíme zde v kamení,

Světlo hoří v srdcích dál.

Za Akkon, za kříž, za Boží znamení,

Do ráje půjdeme bez váhání dál."

Vilém přerušil rázným gestem ruky svého zraněného bratra. Pohlédl z díry, která byla vytvořena balvanem a rozhlížel se po okolí. Viděl, jak se mezery mezi jednotlivými kameny rozestupují a drolící se materiál ze zdi.

Temným hlasem dozpíval posledních pár vět a otočil se k mladému rytíři.

"Zůstanou legendy a jména.

Rytíři zemřou v prachu dní.

Jen víra ta zůstane věčná.

Ve hvězdách hořících na nebi"! Udělal rychlý krok a strhl na zem rytíře právě ve chvíli, kdy oknem proletěl další balvan. Země se zachvěla. Z nádvoří zazněl opět hlasitý jásot.

Mladý rytíř rychle vstal a zamířil k oknu.

"To je všechno, co umíte, vy zasraní bastardi? Pojďte se bít čestně!" Zařičel do noční tmy.

Vilém ho chytl za rameno a odtáhl stranou od okna. Do místnosti vletělo několik šípů.

"Jestli se chceš nechat zabít, znám lepší způsob." Říkal tichým hlasem Vilém.