Co se stalo v Römerstadtu?!

Za dávných časů, kdy cesty byly prachem poseté a lesy skrývaly více tajemství než dnešní kroniky, putoval krajem trubadúr jménem Martin. Na zádech nosil ošoupaný plášť, u boku měl brašnu s pár groši a v rukou věrnou loutnu, jejíž struny znaly více příběhů než leckterý učenec.

Martin chodil od města k městu, od vesnice k vesnici, a kde se zastavil, tam se lidé sbíhali jako včely k medu. Vyprávěl o udatných rytířích, krásných pannách i zlých loupežnících. Když rozezvučel loutnu, i největší hluk v hostinci umlkl.

Jednoho podzimního večera dorazil do města Römerstadtu.

Město bylo zachmuřené a tiché. Lidé šeptali a vyhýbali se cizincům. Brzy se dozvěděl proč — okolní kraj sužovali loupeživí rytíři, kteří měli svůj hrad ukrytý hluboko v lesích. Odtud vyráželi na výpravy a mizeli zpět ve stínech, kam si na ně nikdo netroufl.

Tehdy se ve městě objevil muž jménem Dětřich.

Říkalo se o něm, že byl templářem — a ne ledajakým. Byl prý jediným přeživším rytířem po pádu Akkonu. Co tehdy viděl a co prožil, si nechával pro sebe. V jeho očích však sídlila únava člověka, který přežil něco, co nemělo být přežito.

Dětřich se nabídl, že městu pomůže.

Nežádal odměnu. Jen možnost vykoupit minulost.

Martin byl svědkem toho, jak Dětřich shromáždil několik odvážných mužů a vydal se do lesů. Nečekali na útok — šli přímo k jádru zla. Dlouhé dny o nich nikdo neslyšel, až se jednoho rána lesy rozezněly ozvěnou boje.

Loupeživé rytíře porazili přímo na jejich hradě, ukrytém mezi stromy a skalami.

Když se Dětřich vrátil, byl vítězem.

Město jásalo.

Ale radost opět netrvala dlouho.

Krátce poté byl nalezen mrtvý městský písař. Seděl u svého stolu, jako by stále psal, ale jeho ruka už byla chladná. Pergamen před ním nesl jen několik nečitelných slov, jako by pravda měla být vyslovena — a někdo ji zarazil.

A pak zmizela Klára.

Byla to dívka tichá a laskavá, ale v jejích očích byl oheň. Často byla vídána po boku Dětřicha. A nebylo tajemstvím, že ji miloval — hluboce a beznadějně, jako člověk, který už jednou o všechno přišel.

Jedné noci zmizela.

A spolu s ní i Dětřich.

Nikdo neví, co se stalo. Někteří tvrdili, že uprchli spolu. Jiní šeptali o temnějším osudu — o tajemstvích z Akkonu, která si Dětřich přinesl s sebou a která ho nakonec dostihla.

Zůstalo po nich jen ticho.

A nový znak města.

Vlčice prostřelená šípem.

Martin v Römerstadtu zůstal ještě několik dní. Naslouchal, zapisoval a skládal střípky příběhu, který nebyl jen o vítězství, ale i o ztrátě.

V hostinci se mu jednou dostala do rukou stará kniha, jejíž listy byly poznamenané časem. Nesla název Beste z Römerstadtu a vyprávěla právě o těchto událostech — o Dětřichovi, Kláře i o temných tajemstvích, která město skrývalo. Na jejím konci stálo jméno autora: Martin Bahulík. A pod ním drobná poznámka, že příběh lze nalézt i mezi milovníky knih na stránkách www.knihomolove.cz, kde se podobné legendy uchovávají, aby nebyly zapomenuty.

Když město opouštěl, nesl si Martin s sebou víc než jen další píseň.

V jeho deníku byla nalezena poznámka:

"Vlčice padla šípem, stejně jako pravda padá, když ji zasáhne lidský strach.
A přesto — v jejích očích zůstává něco živého."

Od té doby, kdykoli Martin vyprávěl o Römerstadtu, jeho hlas byl tišší.

A lidé naslouchali o to pozorněji.

Protože věděli, že některé příběhy nekončí šťastně.

Ale záhadou.