Rozmach řádu Templářů
Jeden z nejznámějších rytířských řádů z dob křížových výprav byl řád templářů. Jejich pád byl s velké části způsoben mocí a vlivem, který si získali. Co stálo za jejich rozmachem, slávou a bohatsvím?
Během čtvrtstoletí své existence se templářům podařilo dostat do centra dění ve Svaté zemi. Před odjezdem druhé křížové výpravy byli schopni svolat do Paříže 130 svých rytířů, kteří se pravděpodobně s francouzským vojskem vydali na východ spolu s nejméně stejným počtem seržantů a služebných bratří. Během výpravy se řádový mistr ve Francii Evrard z Barres stal jedním z hlavních rádců francouzského krále Ludvíka VII. V průběhu výpravy také král svěřil templářům odpovědnost za ochranu vojska během tažení. Mimo jiné i proto, že měli zkušenosti s tureckou taktikou rychlých útoků jezdectva. Také když se král během křížové výpravy dostal do finanční nouze, byli to právě templáři, kteří mu byli schopni půjčit větší sumu peněz. V červenci 1148 se spolu s křižáckými vojsky podíleli na neúspěšném tažení proti Damašku. Vina za neúspěch tažení byla některými současníky svalována na templáře, kteří prý přijali úplatek, aby obleženému městu tajně pomohli. Brzy po skončení křížové výpravy zemřel velmistr Robert z Craonu a na místě velmistra jej nahradil Evrard z Barrès.
Na přelomu let 1149 a 1150 dostali templáři od jeruzalémského krále Gazu s cílem zvýšit tlak na muslimský Aškalon.
" Tito muži, udatní a silní ve zbrani, plní své pověření rozvážně a věrně do dnešního dne. Mocně útočili proti uvedenému městu [Aškalonu] častými tajnými výpady, takže ti, kteří nás dříve udržovali ve strachu zabíráním a pleněním celého kraje, se nyní považují za nanejvýše šťastné, když za modlitby nebo za peníze je jim dovoleno žít dočasně v míru uvnitř hradeb a v klidu se věnovat práci. " - Vilém z TyruVýznam Gazy se ukázal při konečném dobytí města ke kterému došlo v roce 1153. Při dobývání Aškalonu padl velmistr Bernard z Tremelay a nahradil jej André z Montbardu.
V 70. a 80. letech 12. století působila na východě asi 600 rytířů a 2000 seržantů. Z toho polovina z nich působila v jeruzalémském království a druhá polovina v Tripolisu a Antiochii.
" V pondělí ráno sedmnáctého dne druhého rabí'u, dva dny po vítězství, nechal Saladin přivést zajaté templáře a špitálníky a pravil: "Očistím zemi od obou těchto dvou nečistých pronárodů." Nabídl potom padesát dinárů každému, kdo mu přivede zajatce z jejich řad, a velice rychle mu jich přivedli stovky. A on rozkázal, aby jim usekali hlavy, neboť je chtěl raději zabít, než je mít za otroky. Spolu s ním tam byla řada učenců, súfijů a zbožných mužů a asketů. Všichni sultána žádali, aby mohli každý zabít jednoho zajatce a vytahovali přitom meče z pochev. Sultán seděl, na tváří měl spokojený výraz, zatímco nevěřící byli zachmuřeni, vojsko sešikováno vedle a emírové seřazeni do dvou řad. Někteří sekli, usekli čistě a byli za to pochváleni, jiní se zdráhali, nedosekli a bylo jim to prominuto, další seknout neuměli, vyvolali posměch a nahradili je další za nimi. Viděl jsem muže, kteří se smáli a zabíjeli, kteří mluvili a konali. Kolik slibů sultán naplnil, kolik chvály pro sebe získal, jakou věčnou odměnu pro sebe získal touto prolitou krví, kolik zbožných činů se událo s každým přeťatým krkem! Kolik čepelí se zbarvilo krví pro žádaná vítězství, kolik nemocí vyléčil tím, že peklu navrátil každého jednoho templáře, kolik sil dal vůdcům, které posílil, kolik praporců rozvinul nad neštěstími, která odrazil, kolik náboženských omylů zahubil, aby dal život islámu, kolik mnohobožství rozprášil, aby vystavěl víru v jediného Boha, kolik záměrů potlačil, aby uspokojil společenství věřících, kolik nepřátel rozsekal, aby zachránil přátele! " - Imád ad-Dín Bitva u Hattínu v roce 1187 znamenala zvrat v křižáckých válkách Model templářského rytířeZ katastrofy u Hattínu vyvázlo jen několik templářů. Nejvýznamnějším z nich byl velký komtur bratr Terricus, který se ujal velení nad zbytky řádu. Brzy po bitvě také adresoval dopis papeži Urbanovi a flanderskému hraběti Filipovi (a zprostředkovaně i všem křesťanům i templářům v Evropě), ve kterém vyzýval všechny k vyslání okamžité pomoci křesťanům ve Svaté zemi. Během následující muslimské ofenzivy ztratili křesťané většinu území ve Svaté zemi. Už v září 1187 se ze zajetí vrátil velmistr templářů Gerard z Ridefortu, kterého Saladin vyměnil za templářský hrad v Gaze. Velmistrovy osudy v dalších měsících neznáme, ale byl ve vojsku, které v srpnu 1189 shromáždil jeruzalémský král Guy z Lusignanu k obléhání Akkonu. V boji v okolí města také velmistr 4. října 1189 padl.
Novým velmistrem řádu byl v roce 1191 zvolen (pravděpodobně pod vlivem anglického krále Richarda) Robert ze Sablé.[18]
Když v roce 1244 vypukla válka mezi as-Sálihem Ajjúbem a Ismá'ílem, podpořili Templáři vládce Damašku Ismá'íla. Ajjúb se spojil s chorezemskými Turky, kteří v červenci vyplenili Jeruzalém a velmi brutálně naložili s místním obyvatelstvem. Křesťané sebrali velké vojsko a spolu se svými muslimskými spojenci se 17. října u La Forbie střetli se spojenými vojsky Egypta a Chorezmu. Po dezerci muslimských spojenců byla křesťanská armáda zdecimována. Templáři ztratili v bitvě asi 260-300 rytířů včetně velmistra Armanda z Périgordu, který buď padl přímo v bitvě nebo zahynul později v zajetí. Bitvu údajně přežilo jen 39 templářů, 26 johanitů a 3 němečtí rytíři.
Křižák a templář na portugalském obrázku z roku 1917V polovině 60. let 13. století zahájil mamlucký sultán Bajbars dobývání křesťanských území. Templáři ztratili v roce 1266 hrad v Safedu a v roce 1268 Beaufort. Mnohem vážnější však byla ztráta Antiochie. Po jejím dobytí templáři rezignovali na obranu svých hradů v této oblasti a Bagras, La Roche de Roussel a Port Bonnel byly opuštěny. V roce 1271 ztratili další svůj hrad Chastel-Blanc a teprve následujícího roku, kdy bylo zásluhou anglického prince Eduarda uzavřeno desetileté příměří s Bajbarsem, si mohli templáři alespoň na chvíli oddechnout. Během pouhých sedmi let (1265-1271) se Bajbarsovi podařilo odstranit celý základ pečlivé templářské organizace ve Svaté zemi.
V 70. letech 13. století podporovali templáři nároky sicilského krále Karla z Anjou na jeruzalémský trůn. Svým postojem si templáři znepřátelili většinu šlechty ve Svaté zemi, která podporovala kyperského krále Huga. Karlovu pozici oslabilo povstání proti jeho vládě na Sicílii. Templáři pak raději podpořili kyperského krále Jindřicha II. (Hugova syna a nástupce).
Když v roce 1277 zemřel Bajbars, nahradil jeho syny schopný vojevůdce Kalavun.
" Maršálek templářů, upřímný muž bodrého srdce, uvěřil sultánovi a vyšel spolu s dalšími ven. Ve věži zůstali jen někteří bratři, kteří byli zraněni. Sultán ihned maršála a templáře zajal a dal všem bratřím a všem mužům srazit hlavu. Když bratři, kteří zůstali ve věži a nebyli tak nemocní, že se nemohli hýbat, slyšeli, že maršálkovi a ostatním byla sťata hlava, postavili se na odpor. Proto začali Saracéni věž podkopávat. Podkopali ji a opřeli ji a ti uvnitř se vzdali. Saracéni vpadli do věže s takovým množstvím lidí, že opory, které věž držely, se zhroutily. Stavba spadla a zahynuli všichni templáři a Saracéni, kteří byli uvnitř. Při svém pádu se věž sklonila do ulice a rozdrtila víc než dva tisíce tureckých jezdců. " - Templář z TyruNeúspěchy evropské snahy dobýt a udržet pozici na Blízkém východě začaly pádem jeruzalémského království v roce 1187, roku 1244 ztratili Evropané Jeruzalém a v roce 1291 padla i poslední pevnost St. Jean d'Acre. To ukončilo přítomnost křižáckých armád ve Svaté zemi. Templáři i Špitálníci museli postupně opustit dobytá území. Templáři se vraceli do Francie po etapách přes Kypr a Sicílii, zatímco Špitálníci našli své konečné útočiště na ostrově Malta.
Z ekonomických aktivit templářů se zdá být patrné, že jejich vedení si uvědomovalo složitost pozice na východě, a je zřejmé, že se snažili vybudovat základny i v Evropě. Počátkem 13. století se tak templáři stali výraznou ekonomickou, politickou i vojenskou silou, která nepodléhala prakticky nikomu a měla sloužit jen papeži. Templáři vybudovali početnou a silnou nadnárodní armádu. Jejich hrady a pozemky se nacházely po celé Evropě a Středním východě. Vystupovali také jako významní mezinárodní bankéři a vydělávali na křížových výpravách a obchodování se Svatou zemí obrovské jmění.
V roce 1212 tak vybudovali v Paříži na pozemcích darovaných řádu Ludvíkem VII. největší řádovou základnu na evropském Západě Templ, hlavní oficiální sídlo řádu ovšem zůstávalo až do jeho zániku na Kypru. V té době již původní smysl řádu, tj. ochrana poutníků, zcela zmizel. Řád se věnoval především svým ekonomickým aktivitám, přičemž se podle některých kritiků základní hodnotou řádu staly právě peníze. Pařížský, ale i londýnský Templ sloužily jako velká pokladnice a banka, byla zde uložena i velká část královského pokladu ve speciálně k tomu vybudované věži. Sloužil však i jako útočiště pro pronásledované (právo azylu), které využil při bouřích v roce 1306 sám král Filip IV. Sličný.