S tátou na rybách

Jako malé dítě jsem s tátou jezdíval na ryby. Zde jedna historka, která se opravdu stala...

Bylo to jedno z těch rán, kdy vzduch ještě voněl rosou a slunce se teprve nesměle dralo nad stromy. Tatínek naložil děti do auta, pruty opřené vzadu, krabičku s návnadami v kapse vesty a v hlavě tichou naději, že dneska konečně něco pořádného zabere. Děti byly plné energie, poskakovaly a předháněly se v tom, kdo chytí větší rybu, i když žádnou ještě nikdy nechytly.

Zaparkovali u polní cesty a vydali se pěšky k rybníku. Tráva byla vysoká a mokrá, místy už trochu ušlapaná. Tatínek šel první, rozhrnoval stébla botou a najednou se zarazil.

"Stůjte!" řekl vážně a ukázal před sebe. "Tady je v trávě hovno. Koukejte pod nohy, ať do toho nešlápnete."

Děti se hned začaly smát, jedna si zacpala nos, druhá to obcházela obloukem, jako by šlo o minu. Tatínek si spokojeně pomyslel, že aspoň v něčem dneska funguje jako správný rodič – varoval včas.

U rybníka bylo ticho, jen občasné žbluňknutí ryby a šustění rákosí. Tatínek rozbalil prut, nahodil a s povzdechem se usadil. Děti mezitím objevily svažitý břeh kousek dál. Klouzaly po hlíně, házely kamínky do vody a vymýšlely, že jsou piráti nebo průzkumníci.

Tatínek je chvíli pozoroval, pak zpozorněl. Ten svah byl zrádný.

"Hej, děti," zavolal. "Hrajte si radši někde jinde. Je to tam kluzké, můžete spadnout do vody."

Děti sice protočily oči, ale poslechly. Přesunuly se o kus dál a začaly si stavět domeček z klacíků. Tatínek měl dobrý pocit – zase jedno nebezpečí zažehnáno.

Ryby ale nebraly. Po dlouhé chvíli bez jediného záběru si tatínek řekl, že zkusí štěstí jinde. Sbalil prut, opatrně sešel po břehu a zamířil přesně k místu, odkud děti předtím vyhnal.

A tam se to stalo.

Noha mu podklouzla na mokré hlíně, ruce máchly prázdnem a než stačil cokoliv říct, byl ve vodě. Ne nijak hrdinsky – spíš s hlasitým šplouchnutím a překvapeným výrazem.

Děti se nejdřív lekly, pak vyprskly smíchy.

Tatínek vylezl z rybníka celý mokrý, kalhoty těžké vodou, boty čvachtaly. Beze slova se na děti podíval a jen si povzdechl. Rybaření tím bylo definitivně u konce.

"Balíme," řekl rezignovaně. "Jedeme domů."

Cesta zpátky byla tichá, jen občas přerušená dětským chichotáním. Když už byli skoro u auta, tatínek si to namířil stejnou cestou jako ráno. A přesně v tu chvíli, kdy myslel na suché ponožky a horký čaj, ucítil pod nohou známý, nepříjemně měkký odpor.

Zastavil se. Podíval se dolů. Bylo mu to jasné okamžitě.

Šlápl do toho hovna, na které ráno děti tak pečlivě upozorňoval.

Chvíli jen stál, pak se rozesmál. Děti se smály s ním. Ten den sice nechytli žádnou rybu, ale domů si odvezli historku, na kterou se ještě dlouho vzpomínalo. A tatínek si do života odnesl tiché ponaučení: někdy se vyplatí poslouchat vlastní rady. 😄