V slzách žít se nedá...

Tichý byt a dveře zavřený,
slova píchaj jako včelí roj,
každej den oči má znavený,
Ta, co bojuje svůj boj.
Zrcadlo jí pravdu šeptá,
kde jsi, kam ses vytratila?
Proč tě pořád jenom deptá?
Kdysi s ním jsi ráda žila.
Jednou vstane, řekne dost,
rozbije ten tichej most,
co ji vedl jenom dolů,
kde se bála dýchat znovu.
Najde sílu jinam jít,
lepší než ve stínech zabloudit,
pak zas světlo uvidí —
A úsměv ať ji závidí!
Není slabá, nikdy nebyla,
jenom zapomněla snít,
teď si bere zpátky všechno,
co jí chtěl on vzít.
Bude zase plná štěstí
a na rtech úsměv bude mít
Slyším už ty krásný zvěsti
Jak hezky se jí bude žít...
Jednou vstane, řekne dost,
rozbije ten tichej most,
co ji vedl jenom dolů,
kde se bála dýchat znovu.
Najde sílu jinam jít,
lepší než ve stínech zabloudit,
pak zas světlo uvidí —
A úsměv aŤ ji závidí!
V slzách, žít se nedá.