Vlkodlak

Vlkodlak – napůl člověk, napůl vlk – je jednou z nejděsivějších postav evropského folklóru. Ve středověku nebyl jen mýtickou bytostí, ale často i obviněným v krutých inkvizičních procesech. Víra v proměnu člověka ve vlka byla hluboce zakořeněná a spojovala se s čarodějnictvím, ďáblem a strachem z neznámého.

První zmínky o vlkodlacích sahají až do antického Řecka, kde se objevuje legenda o králi Lykaónovi, kterého Zeus proměnil ve vlka za to, že mu nabídl lidské maso.

Slovo "lykantropie" pochází právě z řeckého "lykos" (vlk) a "anthropos" (člověk).

Ve středověké Evropě se víra v vlkodlaky rozšířila zejména od 15. století, kdy se začaly objevovat případy obvinění lidí z proměny ve vlky.

V období mezi 15. a 17. stoletím probíhaly v Evropě procesy s údajnými vlkodlaky, podobně jako s čarodějnicemi.

Obvinění často padala na chudé, osamělé nebo duševně nemocné osoby. Stačilo málo – třeba žít v lese nebo být cizincem – a člověk mohl být označen za vlkodlaka.

Známý případ je například Pierre Burgot a Michel Verdun, kteří se údajně proměňovali ve vlky pomocí masti od "muže v černém" a lovili děti.

V roce 1573 byl ve Francii popraven Gilles Garnier, který se po mučení přiznal k zabíjení dětí – údajně jako vlkodlak.

Vlkodlak symbolizoval přechod mezi civilizací a divočinou, mezi rozumem a pudem

Víra v proměnu byla často spojena s úplňkem, kletbou nebo smlouvou s ďáblem.

V některých kulturách šlo původně o šamanské rituály, kde se člověk "spojil" se zvířecím duchem, aby získal jeho sílu.

Vlkodlak ve středověku nebyl jen postavou z legend, ale reálným strašákem, který mohl stát člověka život. Strach, pověry a náboženské přesvědčení vytvořily obraz tvora, který dodnes fascinuje a děsí. Dnes je vlkodlak spíše součástí fantasy a hororové kultury, ale jeho středověká historie nám připomíná, jak mocné mohou být lidské obavy a víra.