Kdo může za její smrt?!

Na hradě, jehož kamenné zdi pamatovaly dávné války i tiché modlitby, žila mladá kuchařka jménem Tereza. Nebyla urozená ani bohatá, ale měla dar, který jí v drsném světě pomáhal přežít – krásu, důvtip a schopnost získat si lidi. Mezi služebnictvem i vojáky se šeptalo, že za drobné dary – kousek stříbra, šperk či jinou laskavost – nabízí víc než jen teplé jídlo.

Jednoho chladného podzimního dne dorazil na hrad mladý muž v doprovodu kněze Františka. Oba byli přijati s úctou, ale zatímco kněz působil klidně a vyrovnaně, mladík byl tichý, uzavřený a zjevně unavený dlouhou cestou.

K večeru se mladík odvážil sejít do hradní kuchyně. Oheň v peci praskal a Tereza právě vytahovala čerstvý chléb. Vůně naplnila celý prostor.

"Prosím," oslovil ji nesměle, "mohl bych dostat kousek chleba?"

Tereza se na něj podívala a v očích jí zajiskřilo. Nebyl jako ostatní – jeho skromnost a zdrženlivost ji zaujaly víc než okázalost rytířů.

Podala mu chléb, ale její ruka zůstala o něco déle na jeho dlani. Přistoupila blíž, její hlas ztichl a změkl.

"Za chléb se obvykle něco dává," zašeptala s úsměvem, který už mnohé přesvědčil.

Mladík ztuhl. Nechápal, nebo spíš nechtěl chápat.

Tereza se naklonila blíž, dotkla se jeho ramene a pokusila se ho svést tak, jak byla zvyklá. Jenže tentokrát narazila.

Mladík prudce ustoupil, v očích strach i odhodlání.

"Ne… tohle nemohu," vydechl.

Otočil se a téměř utekl z kuchyně, chléb pevně svíral v ruce, jako by to bylo jediné, co si odtud smí odnést.

Tereza zůstala stát uprostřed kuchyně, překvapená a zaskočená. Ještě nikdy ji nikdo takhle neodmítl.

Druhý den ráno však hrad probudil křik.

Tereza byla nalezena mrtvá ve své komůrce. Bez známek boje, bez svědků, jen s tichou záhadou, která se rychle rozšířila po celém hradě.