Bestie z RÖMERSTADTU

"Zloději," zavrčel. "Bezbožníci. Hadí jazyk a prázdné ruce."

Vítr mu rozcuchal hábit. Velký měsíc se schoval za temné mraky. Kněz zvedl ruce k nebi.

"Svatý Michale, ukaž mi jejich tváře. Ať padnou. Ať se jejich hřích zjeví jako jizva na jejich duši."

Ale nebe mlčelo. Jen měsíc se díval. Opět vykoukl z poza mraků. Bledý, mlčenlivý a neúčastný.

Kněz se vrátil do zákristie. Sedl si. A pak udeřil pěstí do stolu.

"Au," zašeptal. "Já to takhle nenechám."

Svíčka na stole dohořívala, její plamen se třásl jako němý svědek strašlivých událostí. Kněz seděl shrbený, oči zarudlé, ruce sevřené v pěst. Před ním ležela otevřená kasička stejně prázdná, jako jeho víra.

"Zrada," zasyčel. "Zloději. Rouhači."

Mávl rukou a vztekle odhodil dřevěný stojan ve tvaru kříže. Zpod stolu vytáhl malou dřevěnou truhličku. Starou, pokrytou prachem a voskem s podivnými znaky a nápisy. Otevřel ji. Uvnitř se leskla skleněná lahvička s tmavě zelenou tekutinou, která zářila a vlnila se jako živá. Snad to byl jen odraz měsíce. Snad to byla nějaká kouzla. Na jejím hrdle visel stříbrný křížek, pokřivený, jako by se bránil.

Kněz se na lahvičku zadíval. Jeho rty se pohybovaly, šeptal slova, která nepatřila do žádné liturgie.

"Svatý Michale… odvrátil ses. Tak ať mě slyší jiní."

Zvedl lahvičku, odšrouboval víčko. Vůně byla štiplavá, kovová, s nádechem něčeho živočišného. Něčeho, co nemělo být v lidském světě.

Napil se. Zašklebil se.

Tekutina mu sklouzla do hrdla jako plamen. Tělo se mu napjalo. Prsty se mu zkroutily, klouby zapraskaly. Oči se rozšířily, zorničky zčernaly. Kůže se mu začala napínat, jako by ji něco zevnitř tlačilo ven.

"Ať padnou…" vydechl. "Ať se třesou…"

Jeho hlas zněl jinak. Tak nějak ďábelsky. Tak nějak nelidsky. V kamenných stěnách se odrážel a vracel se do jeho uší pozměněný ve vřískot děsivého monstra.

Zákristie se rozechvěla. Dřevo zapraskalo. Svíčka zhasla.

Kněz se zvedl ze země. Ale už to nebyl on. Jeho tělo se zvětšilo, hábit se roztrhl. Z ramen mu vyrašila srst. Tmavá, hustá, jako pekelný stín. Nehty se prodloužily, zuby se zaleskly v měsíčním svitu. Jeho dech byl těžký, zvířecí. A oči… oči byly vlčí. Ale v jejich hloubce zůstala zloba člověka.

Vykročil ze zákristie. Jeho kroky byly tiché, ale země pod nimi vibrovala. Rozestavěný kostel ho vítal jako svého pravého pána. Ne jako služebníka Božího, ale jako stvůru, která vzešla z jeho ztracené víry.

A v dálce, v hostinci, Dětřich s Klárou spali v něžném objetí. Nevěděli, že noc právě změnila pravidla.

Nebe začaly prosycovat velké kapky vody. Dálku ozářil blesk a po chvíli s obrovským rachotem zahřmělo. Stromy kolem města se chvěly ve větru, jejich větve se natahovaly jako prsty žebráků žadonících o almužnu. Mezi nimi se pohybovalo něco, co už nebylo člověkem. Vlčí silueta, vysoká, svalnatá, s pohybem tichým jako smrt. Srst se leskla v měsíčním světle, oči žhnuly jako žhavé uhlíky. Každý krok byl jistý, každý výdech čpěl sírou.

Kněz, nebo to, co z něj zbylo, se plížil mezi domy. Stíny ho vítaly, jako by ho znaly. Mistrně se schovával před opilci, kteří odcházeli z hostince do svých domovů. Všichni podvědomě cítili, že něco není v pořádku, ale nevěděli co. Psi štěkali strachy. Kočky se vytratily.

U městské brány stál strážný, který měl tu smůlu, že musel tu noc mrznout ve větru a dešti na hlídce. Mladý muž, s mečem v ruce a přilbou, která mu byla o číslo větší, zíval. Pak se narovnal. Z dálky zaslechl tiché kroky. Promnul si unavené oči a nastražil uši.

"Haló?" zavolal. "Kdo tam je?"

Ticho. Oddechl si.

Udělal dva kroky zpátky k hradbám a uslyšel víc než jen vichr. Prudce se otočil.

Pak se z temnoty vynořila postava. Vysoká. Srstnatá. Z očí jí sálala nenávist. Tlama se pootevřela, zuby se zaleskly.

Strážný ztuhl. Meč mu vyklouzl z ruky. Oči se mu rozšířily, dech se zadrhl.